Protokoly sionských mudrců: padělek slepený ze satiry a z románu

Text, který se od roku 1903 vydává za zápis z tajných schůzí židovských předáků, je padělek. Není to sporné ani čerstvé zjištění: obě knihy, ze kterých byl poskládaný, vyšly dávno předtím a od roku 1921 se dá ukázat, který odstavec je odkud. Protokoly sionských mudrců se přesto tisknou dodnes.

Původ textu popisuje encyklopedie amerického Muzea památky holokaustu (USHMM) a nezávisle na ní Encyclopaedia Britannica. Českou část jsme dohledali sami: katalogový záznam pražského vydání z roku 1926 a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z roku 1995.

Verdikt: vyvráceno

Noviny, ve kterých to začalo

První verze pochází z roku 1903. Na podzim toho roku ji na pokračování otiskl petrohradský list Znamia (Prapor), který patřil Pavlu Krušefanovi; k otištění napsal předmluvu i doslov. V dubnu 1903 propukl v Kišiněvě pogrom, při kterém bylo zavražděno přes čtyřicet Židů a stovky dalších byly zraněny.

V roce 1905 text vyšel znovu, tentokrát jako příloha knihy Sergeje Niluse o příchodu Antikrista. (USHMM Niluse popisuje jako ruského mystika, Britannica jako carského úředníka.) Právě tahle podoba se pak rozšířila do světa. Německé vydání je z roku 1919, dál vyšly překlady v Paříži, Londýně, New Yorku a Bostonu, japonský v roce 1920, italský, švédský a norský v roce 1921, polský v roce 1923.

Dvě knihy, ze kterých je to poskládané

Starší z nich je Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieuem francouzského právníka Maurice Jolyho z roku 1864. Britannica ji popisuje jako satiru na Napoleona III. O Židech v ní podle USHMM není jediná zmínka.

Druhá je román Biarritz pruského autora Hermanna Goedscheho z roku 1868. Jedna jeho kapitola líčí smyšlenou noční schůzku židovských předáků a odehrává se na Starém židovském hřbitově v Praze; na konci schůzky za nimi přijde ďábel. Goedsche byl podle USHMM poštovní zaměstnanec a špicl pruské tajné policie.

Beletrie tedy dodala scénu, satira formulace. Ani jedno nikdy nebylo zápisem z čehokoli.

Co udělaly Timesy

V roce 1920 vydal britský novinář a diplomat Lucien Wolf knihu, ve které Protokoly označil za lež. O rok později, 17. srpna 1921, otiskl londýnský The Times článek reportéra Philipa Gravese: pasáže Jolyho satiry a pasáže Protokolů postavené vedle sebe. Podle USHMM z toho srovnání vyšlo najevo, že velká část Protokolů je z Jolyho opsaná. Britannica k tomu dodává, že pozdější pátrání ruského historika Vladimira Burceva vedlo k úředníkům carské tajné policie.

Je to přesně ten postup, který dnes používá kterýkoli ověřovatel: dva texty vedle sebe a vyznačené shody. V roce 1921 to znamenalo dvě knihy a tužku, dnes stačí porovnat dva soubory.

Proč odhalení nestačilo

Nestačilo vůbec. Ve Spojených státech vyšla kniha The International Jew zakladatele automobilky Henryho Forda; podle USHMM vyšla v přes 500 000 výtisků a byla přeložena nejméně do šestnácti jazyků. Nejdřív vycházela na pokračování ve Fordových novinách The Dearborn Independent. V Německu měla v roce 1922 za sebou už jednadvacátý dotisk. Nakladatelství NSDAP (Franz Eher Verlag) vydalo samotné Protokoly mezi lety 1919 a 1938 dvaadvacetkrát.

Nejlíp to na sebe prozradil Joseph Goebbels. Do deníku si podle USHMM poznamenal, že věří vnitřní, nikoli faktické pravdivosti Protokolů. Anglicky to zní „I believe in the inner, but not the factual, truth of The Protocols“. Šiřiteli tedy nevadilo, že text je podvržený. Vadilo by mu, kdyby přestal fungovat.

Soudy se do toho pouštěly opakovaně. V roce 1934 označila divize jihoafrického nejvyššího soudu v Grahamstownu Protokoly za hanlivý dokument. V roce 1935 švýcarský soud pokutoval dva nacistické funkcionáře za to, že německé vydání rozdávali na demonstraci Národní fronty v Bernu; předseda senátu text označil za směšný nesmysl. V roce 1964 o něm podvýbor Senátu Spojených států napsal, že je to zlovolný podvod.

Česká stopa

Do češtiny se text dostal nejpozději v polovině dvacátých let. Moravská zemská knihovna vede v digitální knihovně záznam vydání z roku 1926: vyšlo v Praze u F. Komrsky, má 96 stran a podle podtitulu jde o překlad z Nilusovy knihy, tedy z té verze z roku 1905. Doložený pražský tisk je tedy pět let po rozboru v Timesech; starší české vydání se nám dohledat nepodařilo.

Další doložené české vydání je až porevoluční a víme o něm ze soudního spisu. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 24. srpna 1995 (sp. zn. 11 Tz 19/95) popisuje případ majitele pražského nakladatelství, který v letech 1991 až 1992 vydal publikaci s protokoly a vlastním úvodem. Obžaloba v tom viděla trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Obvodní soud pro Prahu 5 ho 8. července 1994 obžaloby zprostil, odvolací soud rozsudek zrušil a vrchní soud pak zamítl stížnost, kterou proti tomu podal ministr spravedlnosti. Jak řízení nakonec dopadlo, z tohohle rozhodnutí nevyplývá.

Zajímavé je, na čem prvoinstanční řízení uvázlo. Soud si předvolal historiky jako svědky a jejich hodnocení bral jako důkaz. Vrchní soud k tomu shrnul, že „ze svědecké výpovědi mají důkazní význam jen zprávy o skutečnostech, nikoli jejich hodnocení svědkem“. Vytkl také, že se soud nevypořádal se samotným zněním protokolů ani s úvodem, který k nim obžalovaný napsal. Právní závěr o vině nebo nevině podle vrchního soudu nemohou udělat žádní svědci, byť by to byli renomovaní historikové.

Co si z toho odnést

Padělek z roku 1903 přežil svoje odhalení o víc než století, a to odhalení bylo přitom nezvykle konkrétní: jméno satiry, rok vydání, stránky vedle sebe. Podle nás je to nejužitečnější poučení celého případu. Vyvrácení text nezabije, protože jeho čtenář nehledá důkaz – hledá vysvětlení, které mu sedne. Goebbelsova poznámka o vnitřní pravdivosti je tentýž postoj vyslovený nahlas.

Praktický důsledek je nepříjemný. Když dnes někdo sdílí tvrzení o tajné skupině, která řídí svět, nemá velký smysl doufat, že ho odzbrojí odkaz na ověření. Podle nás zabírá spíš ukázat, odkud se ten příběh vzal – v tomhle případě z románu a ze satiry, která o Židech není ani slovo.